Na Votroky to nestačilo. 14 let čutání do míče ze mě ale udělalo lepšího copywritera

Po fotbalových hřištích na východě Čech jsem pobíhal až do maturity. Trefil jsem se do brány ve Svitavách, Chrudimi i Náchodě a málem jsem se dostal na zkoušku do hradeckého dorostu. Včas jsem si ale uvědomil, že na ligu to nikdy nebude. Díky kopané jsem poznal svoje limity a naučil se minimálně 5 dalších věcí, díky nimž jsem dneska lepší copywriter. Nevěříte? Čtěte.

Krátce po pátých narozeninách mi táta koupil černo-žluté gumotextilní kopačky a přivedl mě na stadion ve Vysokém Mýtě. Pozdravil jsem pana trenéra a ostatní špunty, párkrát kopl do míče a stal se členem sportovního klubu.

Žádný velký talent jsem nikdy nebyl. Měl jsem akorát výdrž a přemýšlel u toho. A možná díky tomu mi těsně před maturitou kouč s vazbami na regionální velkoklub nabídl, abych s hradeckými Votroky zkusil zimní přípravu. Odmítl jsem a po pár měsících s fotbalem přestal úplně. Táhlo mě to do světa. Odešel jsem na vrcholu a dobře udělal – místo paběrkování ve fotbalové divizi teď můžu hrát první ligu v obsahovém marketingu.

Čím dál víc mi ale dochází, že mi těch 14 let strávených na stadionu a v kabině pomáhá při psaní. A divím se, jak moc.

Každý rok si aspoň koupím nový trikot hradeckých fotbalistů a provokativně v něm běhám kolem Ďolíčku a Edenu.

Poučení první: Samo se to sice neudělá, ale sám to určitě nespasíš

Kvůli 90 minutám na hřišti musíte i na regionální úrovni trénovat jako blázen. V průměru třikrát týdně, od srpna do Vánoc a od Tří králů do vysvědčení. Za 14 let jsem zažil hodiny kroužení po rozpáleném oválu, výběhy na všechny zasněžené kopce v okolí i sprinty v lijáku. Piloval jsem přihrávky placírkou, střely šajtlí i zpracovaní míče na prsa. To všechno kvůli tomu, abych se vůbec dostal do sestavy.

Při psaní je to lautr stejné. Abyste vystřihli dobré copy webu nebo blogový článek, který člověk dočte až do konce, musíte napsat a proškrtat kilometry textu. Cvičení dělá mistra – řeknou vám to i na kdejakém motivačním kurzu. Opravdu zásadní mi ale přijde, že ani ten nejlepší fotbalista nevyhraje zápas sám.

Jako střední záložník jsem si našel svoje místo. Sem tam jsem někoho povzbudil nebo seřval. Obvykle jsem soupeře obral o míč, rychle vymyslel, komu poslat přihrávku a v lepším případě jsme se dostali do šance. Nikdy bych nikoho nepřesprintoval a určitě bych nedal gól z přímého kopu. Na to byli v týmu jiní sekáči.

I při psaní mám svou pozici – a necpu se do analýzy dat, návrhu příspěvků na socky nebo vymýšlení obsahových strategií. Vím, že na to máme v týmu lepší borce, kterým stačí přihrát třeba dobře odvedeným workshopem, přípravou briefu nebo revizí textu.

Tríčky jako tenhle vypadají cool, ale při zápase jsou k ničemu. Při psaní taky nehraju na krásu, ale chci, aby čtenář pochopil, oč mi jde.

Poučení druhé: Klukovi, co montuje autobusy, to musíš vysvětlit jinak

Fotbal je hra s jednoduchými pravidly, na kterou vám stačí opravdu málo. I proto je to nejpopulárnější sport světa a pokecáte si o něm v tokijském sushi bistru, v nuselském výčepu i na egyptském bazaru.

A protože fotbal hraje kdekdo, připomíná fotbalová kabina terárium plné dinosaurů. Těch nebezpečných, co koušou. A vy se v tom prostředí musíte naučit pohybovat. Naučíte se plivat do dálky, zjistíte kdo-kde-s-kým-a-jak, ale hlavně si rychle uvědomíte, že stejnou informaci musíte odlišným lidem předat jinak – pokud chcete, aby vás pochopili nebo vám nedali koňára při tréninku.

Na kluka, co se učí na obráběče kovů a za pár let začne na dílně v Karose vyrábět autobusy, fungují jiné argumenty než na gympláky. Nejsou to argumenty chytřejší nebo hloupější, jsou jen jiné. A protože ve fotbalové kabině narazíte na průřez lidí ze všech sociálních bublin, měl jsem 14 let na intenzivní komunikační trénink.

Proto se při psaní vždycky pídím po tom, kdo má moje texty číst. Bývá to obvykle první otázka, kterou klientovi pokládám. A když se dozvím, že píšeme třeba pro mladé od 20 do 30 let, tak se rovnou doptávám, jestli tím myslí těch pětadvacet českých digitálních nomádů, nebo spíš stovky tisíc obyčejných lidí, co pracují ve fabrice, mají děti ve školce a splácejí hypotéku.

Poučení třetí: Trenér tě sice občas seřve, ale možná má pravdu

Měl jsem ohromné štěstí na trenéry. Vedli mě bez výjimky chlapi, které fotbal bavil a chtěli to předat mladším. Nikdo si na nás neléčil mindráky, jako jsem to viděl třeba u trenérů v Lanškrouně – s Lanškrouňáky jsme sehráli dost důležitých zápasů a snad všechny jsme vyhráli, protože se jim vždycky roztřásla kolena.

Rozhodně to ale nebyla idylka. I naši koučové se rozčílili, když viděli, že to flákáme nebo jsme drzí jako opice. Nejdřív si z toho děláte srandu, pak vás to mrzí a postupně vám dojde, že

• na rozhodčího se nedržkuje, ačkoli jste zrovna kapitán,
• když vracíte všechny přihrávky dozadu na stopera, tak nikdy žádný gól nedáte,
• pokud soupeři po zápase nepodáte ruku, tak jste tragéd.

Zpětná vazba od zkušenějších prostě není zlo. Platí to při přemisťování kusu gumy z jedné strany hřiště na druhou. A pomůže vám to i při přípravě obsahového plánu on-line magazínu nebo před prezentací nabídky do tendru. Vždycky stojí za to se nad názorem někoho jiného aspoň zamyslet.

Poučení čtvrté: Neboj se to vyzkoušet, ale buď realista

V malých klubech je to všude stejné – když nejsou hráči ve starší kategorii, loví se mezi mladšími. Jako osmiletý kluk proto sem tam naskočíte na závěr druhého poločasu desetiletých, a když vám to jde, tak vás třeba za pár let vytáhnou z dorostu do áčka.

V sedmnácti mě přeřadili mezi muže. Odehrál jsem pár zápasů za rezervu a pak jsem si přestěhoval věci do kabiny vysokomýtského áčka. Najednou jsem trénoval s chlapy, kteří byli starší o 15 let, vážili o půl metráku víc a já na začátku přemýšlel, jestli jim nemám pro jistotu vykat.

Ale otrkal jsem se rychle a dvě sezóny hrál stabilně v základní sestavě. Byla to ohromná sportovní i lidská škola, za kterou jsem dodnes vděčný. Když mi ale trenér nabídl, abych šel na zkoušku mezi hradecké dorostence, bylo mi jasné, že to není pro mě. Pod Lízátky hráli jinčí fotbalisti a já se chtěl radši připravit na přijímačky na vysokou.

Proto mám na obsahovém marketingu nejradši tasky, které jsou složité a možná i lehce nad mé síly. Troufám si na ně, ale zároveň se dokážu včas zastavit. Pak zamávám vlajkou a přivolám si k ruce někoho na konzultaci. Není to prohra, je to realismus.

Na profesionální fotbal to nikdy nebylo, ale i tak mi kopaná dala opravdu hodně.

Poučení páté: Hlavně se z toho nepo*er

Tenkrát v mladších žácích jsme proti Ústí nad Orlicí udělali všechno dobře. Běhali jsme, nahrávali i stříleli. Ale přesto jsme prohráli a nepostoupili. Na fotbale jsem se naučil, že se občas něco nepodaří, ačkoli tomu dáte všechno. Můžete si stokrát říkat:

• že vás zařízl rozhodčí,
• že jste málo trénovali
• nebo že Oušťáci jsou vyšší a silnější.

Ale porážku už nezvrátíte. Musíte se s tím srovnat, a pokud to dobře půjde, příští rok jim to na hřišti oplatíte.

Při psaní taky vždycky nejde všechno podle plánu. Nemáte flow, nerozumíte tématu nebo pracujete se špatnými podklady. Zkoušíte všechno možné, stavíte se na hlavu, ale klient s výstupem není spokojený. Je to samozřejmě blbě, ale co je důležité – nebojte se znovu usednout před klávesnici.

A proto se nebojím jít na schůzku s klientem i na Hanspaulku

Fotbal je skvělá průprava do života. Když mi dneska zavolá kamarád, že se jich na Hanspaulku zase sejde málo, rád mu přispěchám na pomoc a užiju si to. Ale vůbec nejde jen o radost z pohybu. 14 let v kabině a na stadionu vnímám jako výkonný inkubátor, který mě zformoval mnohem víc, než bych čekal. A věřím, že k lepšímu.

Takže až nebudete vědět, co s rostoucím dítětem, kupte mu kopačky a zaveďte ho na stadion. Třeba z něj vyroste copywriter a najde skvělou práci v Obsahovce. Nebo to dotáhne k Votrokům a konečně do Hradce vrátí první ligu.