Amálie Kučerová

Copywriting

Moje cesta k psaní byla hotová anabáze. Než jsem zakotvila u obsahu, vyzkoušela jsem házenou, studium účetnictví a mezinárodního obchodu i smažení tresky v anglickém bistru.
O to víc si teď správný směr užívám. Po hlavě se vrhám do všech copy formátů – ze všeho nejraději dělám rozhovory nebo píšu případové studie.

1998

Místo spaní po „o“ vymýšlím scénáře a hraju divadlo pro spolužáky ve školce.

2002

Snad jako jediná v první třídě neumím číst. Rychle ostatní doháním a tajně si pod lavicí čtu Pekelnou třídu od Vojtěcha Steklače.

2005

První trénink házené. Tabulce nejlepších střelkyň nedominuju, ale co do počtu naražených a zlomených končetin s přehledem vedu. Na chirurgii mě znají křestním jménem.

2011

Na obchodní akademii píšu všemi deseti. Učitel češtiny ve mně vzbuzuje zápal pro literaturu a chce vidět, co dalšího se mi válí v šuplíku. Jeho e-mail ignoruju a své pubertální výtvory dál ventiluju na blogu.

2015

Ve studiu účetnictví a daní pokračuju i na vysoké. Nejvíc mě ale baví nepovinný marketing. Hledám se. K písmenům mě to pořád táhne víc než k číslům.

2016

Kupuju letenky a další čtyři měsíce smažím fish&chips v Greenwich. Analyzuju, kdy Angličané říkají „cheers“ a co je to sakra „gherkin“. Všechny peníze z brigády utratím za knížky a čokoládu Cadbury. A těším se na český chleba!

2019

Utíkám od účetnictví a nastupuju na magisterské studium mezinárodního obchodu. V marketingové agentuře se pak o rok později zamilovávám do contentu. Pípísíčka mě nechávají chladnou. Chci tvořit a v psaní se posunout dál.

2021

Odpověď na inzerát „Hledá se copywriter odkudkoliv“ odesílám ve dvě ráno. It’s a match! Nastupuju do Obsahovky a všechno začíná dávat smysl.

Tři věci, které ovlivnily mou práci

Jídlo

S prázdným žaludkem nejsem schopná fungovat. Svíčková se šesti – to je moje. V textech ale dávám přednost psaní bez omáčky. Vaření je pro mě forma terapie. A od té doby, co máme myčku, i relaxu!

Psí pohádky

Jako jedináček jsem trávila hodně času se psy. Jedině oni mé příběhy vydrželi poslouchat hodiny v kuse – aspoň to tvrdím v denících. Hádám, že neměli na výběr.

Sport

8 let v házené bych popsala jako: teď už mě jen tak něco nerozhodí. Kolektivní sport mě naučil nezabalit to po první porážce a fungovat v týmu.