Jak jsme našli nové kanceláře, celé je překopali a dostali kus Ostravy do Brna

Martin Brablec

Ještě před pár měsíci jsme se na 20 metrech čtverečních tísnili v 11 lidech, polici v rohu jsme říkali marketingový sklad a občas se na nás chodili dívat přes sklo, jestli jako fakt. Teď jsme na místě, které jsme si vysnili, vymysleli a postavili. Bez kompromisů. A jak máme ve zvyku, ukážeme vám celý příběh.

Na úvod: Tenhle článek nepřímo navazuje na naši cestu za novou identitou a webem. Jestli ještě vydolujete 15 minut navíc, přečtěte si jej jako první. Tenhle měl být o hodně kratší. Ale není - dohromady je to kupa čtení. Tak na to bacha.

Slíbil jsem příběh, jdeme na to. Vezmu to od začátku, ale kdybyste chtěli až na finále, skočte si pro něj dolů.

Únor 2014: První kancelář a vybavení, které už nikdo nechtěl

Od první chvíle, kdy padlo rozhodnutí zlomit volnou nohu a budovat firmu, mi bylo jasné, že musím z domu. Strojová produktivita se zadrhla s invazí dítěte do pracovního koutu a s prvním přijatým copywriterem Honzou jsem chtěl pracovat osobně.

Matějův obličej jasně říká: “Tady se pracovat nebude.”

S požadavkem na dvě místnosti a klidné místo jsem vlezl na Bezrealitky.cz a po pár minutách našel opravený dům na Bendlově v Brně - Černých polích. Kancelář za cca 5 000 Kč měsíčně ve druhém patře se shodovala s mou představou a hned po prohlídce jsem ji vzal.

Reakce odkazují na mé legendární party schopnosti. Pokud si dobře vzpomínám, na oslavu jsem nakonec v autě snědl čokoládu.

Majitelé domu jsou bývalí kouzelníci. Svou kancelář mají zavalenou trofejemi z iluzionistických soutěží. Přes den si užíváme úplného ticha, jen v bytě nad námi občas někdo cvičí na piano.

Netuším, jestli to za dva měsíce nezabalíme, takže do vybavení nechci vrážet skoro žádné peníze. Jeden stůl a židli přitáhnu z domu, stůl do zasedačky kupuju ve výprodeji v IKEA. Sice je zahradní a nedá se na něm moc psát, ale je levný a vypadá to jako záměr.

Jedna z mála dochovaných fotek první kanceláře.

Židle, nástěnky a dva jeté flipcharty měním za flašku Jägermeistera s jedním frýdeckým podnikatelem a vše převážím na střeše nacpaného auta do Brna.

Všechno je těžce DIY. Bílé dveře do zasedačky polepujeme nálepkami Space Invaders z IKEA. Bláhovost tohoto nápadu se plně projevuje při stěhování. Samolepky při sundávání strhávají barvu a platíme renovaci dveří.

Ale jinak zde pohrouženi do práce prožíváme celý rok a sem tam někdo přibude. Zjišťujeme, že i když je kancelář na metry docela velká, pro svůj atypický tvar se do ní nedají dobře umístit další stoly. Nástup dalších lidí tak rázem vypadá jako komplikace. Taky je znát, že jsme ve starém domě. Stěny nejsou rovné, všechno je zlehka ošuntělé.

Koncem roku 2014 navíc začínáme pracovat pro JIC. Po prvních schůzkách v nově otevřené budově v Technologickém parku jsem nadšený: tady bych chtěl mít kancelář.

Květen 2015: Kancelář v JICu

A ono to nakonec fakt vyšlo. Po pár měsících ladění detailů a napjatého čekání na schválení smlouvy se můžeme stěhovat - pokud budeme zároveň fungovat jako sdílená služba pro místní startupy. No jasně, že jo!

Jako u vytržení procházíme chodbami vonícími novotou a vybíráme si, kterou kancelář osídlíme. Čtvrté patro je zatím prázdné, tak jdeme do trojky, kde už pár firem je.

První měsíce nám tahle nudle připadala jako královský palác.

S nájmem jdeme výš a místnost je menší, ale je vybavená a spolu s dalšími výhodami negativa bohatě vyvažuje. Využíváme perfektně vybavené zasedačky, dole je recepce s poštovní službou a kavárna, na chodbách tiskárny a obden se tu koná nějaká akce. A sedíme přímo u zákazníka.

První měsíce obýváme poloprázdnou kancelář. Každý způsobně v jednom koutu. Máme velké stoly a cítíme se důležitě. Představa, že bychom se tady někdy neměli vejít, je k smíchu. A kdyby náhodou, všude kolem je kam růst, takže svět patří nám!

O 10 měsíců později: Ve stejné kanceláři je nás 10. Nejprve měníme část, poté všechny stoly za menší. Odstraňujeme kontejnery od stolů, všechno navíc musí pryč. Většinu času máme otevřené okno i dveře, zavřít rovná se pomalé dušení.

Ve všech patrech je totálně plno a na kanceláře je pořadník. My jsme vzadu. Hodně vzadu.

Zahušťujeme se. Kuba už sedí v knihovně, marketingový sklad v pravém rohu je zatím volný. Všichni ještě mají relativně velké stoly.

Začínají se objevovat dotazy na stěhování. Vojtovi žena podstrkuje inzeráty na volné prostory v centru. Já jsem proti hned ze tří důvodů:

  • Obávám se, že se po rušném JICu, kde se pořád něco děje, zavřeme v nějakém bytě a budeme odtržení od okolí.
  • Vím, že další kancelář už z výprodeje zařizovat nechci. Díky zázemí JICu nemáme skoro nic svého. Takže každá jiná kancelář by znamenala hromadu peněz za vybavení.
  • A taky se možná tajně trochu bojím toho, že bychom se museli o sebe postarat sami. Na pravidelný úklid, fungující služby a servis JICu se totiž zvyká lehce…

Říjen 2016: Když kancelář bolí

Když jsem v předchozím příběhu psal, že nás bolela značka, tak u kanceláře to nakonec bylo úplně stejné. Od podzimu dost intenzivně. Ránu z milosti nám nakonec uštědřil Honza.

Prvního října k nám nastupuje jako 11. člen osazenstva kanceláře. Později přiznává, že chvilku po nástupu uvažoval o útěku. Přestává to být vtipné. Přes prosklenou stěnu u dveří se na nás už nějaký čas chodí dívat jako na kuriozitu. Po nástupu Honzy už téměř trčíme ven.

Naše bangladéšská manufaktura na obsah v dobách své největší slávy.

Kupodivu stále nikdo neprotestuje. Preventivně se při sebemenší příležitosti ujišťuju, jestli to ještě je snesitelné. A prý je. Na těch žabách, které se v hrnci pomalu uvaří, aniž by vyskočily, asi něco bude.

Jen týden po nástupu Honzy si ale uvědomím, že to tak dál nejde, a vyhlásím hon na nové prostory.

Chceme výrazně víc prostoru, rekonstruovaný interiér a pěknou lokalitu blízko centra.

Říjen 2016: Našli jsme místo

Touha po nových kancelářích v lidech evidentně klíčila dlouho. Dostávám jeden tip za druhým. Za pár dní máme dva favority - leč s cenou na dotaz. Trochu se děsím.

Jak se brzy ukáže, oprávněně. První kancelář v prvorepublikovém činžáku po rekonstrukci přiznává cenu: 40 000 Kč měsíčně. Bez jakéhokoliv vybavení a služeb. Druhá je na tom podobně.

Zhluboka dýchám a přemýšlím, jestli ještě vydržíme v JICu, případně koho přemluvím, aby si od nás pronajal aspoň jednu místnost a ulehčil nám s placením nájmu. Trochu zoufale projíždím inzeráty a zkusmo nastavuju filtr užitné plochy o něco níž, než jsme požadovali.

Obratem vyskakuje na první pohled pěkná kancelář u Veveří v centru Brna za podezřele nízkou cenu. Hned volám makléři a domlouvám schůzku - jsme první. Na místo vyrážíme týž den s Petrou a Vojtou.

Přes Google Maps hned kontrolujeme polohu. Jo, je to ten nejhezčí dům v ulici.

Na místě s lehkým údivem zjišťujeme dvě zásadní věci:

  1. Už chápeme, proč je nájem tak nízký. Fotky kanceláře jsou evidentně pár let staré. Mezitím v ní hospodařila firma na vymáhání dluhů, která zde krom dluhu (sic!) zanechala lehce pošramocený interiér.
  2. Ale hlavně: už odtud nechceme zpátky. Vybydlenou kuchyňku, okopané dveře a starý záchod nevnímáme. Na dvoře roste mohutná katalpa, dole u Maryny voní loupáčky a my se těch tří místností s vysokými stropy a křídlovými dveřmi nemůžeme nabažit.

Přes Slack posíláme týmu fotky a podle naskakujících srdíček je nám jasné, že to vidí stejně. Patnáct minut přemýšlíme a nakonec to ještě v přízemí domu podepisujeme.

Takže namísto velkoryse velké kanceláře připravené k okamžitému nastěhování máme o něco menší prostory před nutnou rekonstrukcí. Ale to místo, to místo má potenciál!

Listopad 2016: Našli jsme nápad

Když už bylo jasné, že se zařizování nevyhneme, pustili jsme se do vyjasňování toho, co vlastně od kanceláře očekáváme.

  • Trávíme v ní hromadu času. Většina víc než doma. Takže se tu chceme cítit dobře a mít alespoň určitou míru soukromí.
  • Potřebujeme prostor, ve kterém můžeme vymýšlet, tvořit, sdílet a mluvit. Takový, který nám práci usnadní, ne zkomplikuje.
  • Zároveň chceme, aby kancelář odrážela našeho ducha a hodnoty. Škrtáme uniformní vybavení.
  • Navrch si přejeme, aby se kancelář snadno udržovala a zařízení bylo trvanlivé. Provizoria už jsme měli dost.

Tou dobou navíc dočítám Hlubokou práci. Hned se, coby starý roztěkanec, nadchnu pro koncept kanceláře podporující soustředění, který kniha zmiňuje.

Koncept rozděluje kancelář do pěti zón podle míry klidu na práci - od rušnějšího prostoru k naladění se a diskutování až po nejtišší místnost pro nepřerušované tvoření.

Pět místností sice nemáme, ale při troše snahy jde koncept stlačit i do tří:

  • První místnost propojenou s kuchyňkou věnujeme odpočinku, debatám, schůzkám, čtení, telefonování nebo poradám.
  • Prostřední průchozí místnost využijeme k tříbení nápadů, hromadnému přemýšlení, organizování, a vůbec všem hlučnějším částem naší práce.
  • Poslední neprůchozí místnost zůstane tichá a vyhrazená soustředěnému psaní a tvorbě.

Obsah by byl, teď je čas na formu. Nápad na styl kanceláře mě nakonec napadá (jako předzvěst budoucího) v Ostravě den před zahájením Marketing festivalu: Ostravsko v Brně.

“S Petrou pocházíme z Ostravska a něco z místní mentality jsme si přinesli do Brna. Jsme dost pracovití, spíš děláme, než mluvíme, a radši se hned pustíme do nějaké činnosti, ve které tvrdohlavě vytrváme. Imponuje nám vůle vydupat si všechno ze země.”

Úryvek ze zadání designérce.

Tři místnosti? Beskydy. Vysoká pec. Důl Hlubina.
Tři účely? Rozjímání. Tavení nápadů. Dolování obsahu.

Víc nepotřebujeme.

Máme jasno.

Prosinec 2016: První návrhy

Se sepsaným konceptem v ruce oslovujeme Soňu Malinovou. Líbí se nám její práce a hlavně: je z Havířova. Ostravsko v Brně přece musí navrhovat místní.

Trochu naivně si myslíme, že se budeme bavit hlavně o zařizování. Jestli skříňku s měděnýma, nebo s ocelovýma nohama, chápete. Soňa nás ale vrací na zem hned prvním dotazem: “A ta podlaha, ta se může vyměnit?”

S koncem roku je to sice všechno trochu naknap, ale i tak dostáváme moodboard a první návrhy. Kromě výměny laminátových podlah za dubové vlysy počítají i s novým osvětlením, obklady, dlažbou, toaletou, kuchyňkou a stíněním.

Když tedy nepočítám všechno zbývající vybavení, že.

Tohle chceme!

A tohle rozhodně taky, všechno a nutně!

Zcela hypnotizováni kýváme na vše, dostáváme první nákupní seznam a až do Vánoc vybíráme, objednáváme, a proměňujeme dosavadní kancelář, sklep i půdu v provizorní sklad kancelářského vybavení.

Únor-květen 2017: Doba řemeslná

Po lehkém myšlenkovém vakuu po Vánocích a s vidinou blížící se výpovědi z prostor JICu dáváme koncem ledna věci rychle do pohybu. Sedmého února se začíná bouchat. A pak už to jde ráz na ráz po celý měsíc.

Fáze apokalypsa. Fyzicky disponované kolegy využíváme k výnosu materiálu.

Fáze veselí. Podlaha je krásná a taky se z ní ještě odpařuje lepidlo.

Fáze lehké paniky. Vystěhování z JICu se blíží, takže zapojujeme i dětskou práci.

Hlavní práce nakonec stíháme tak tak a šestého března se do lehce provizorních prostor konečně stěhujeme.

Poslední fotka v JICu. Pojmenoval bych ji: Mě neodpojíte!

Každý týden pak přibývá něco - od velkoformátových tapet přes potahy na polštáře až po jídelní židle - až do 31. května, kdy máme oficiálně hotovo.

A hotovo je tohle:

Beskydy - zasedačka, jídelna a kavárna v jednom

Nejmilejší z místností. Ráno tu svítí slunce ze dvora a voní káva. Tady se přemýšlí, odpočívá a jí. I ten nejméně příjemný telefonát se stává o něco snesitelnějším. A nechce se odtud ani návštěvám.

Srdcem místnosti je těžký, na míru vyráběný industriální stůl. Užili jsme si spolu - jeho deska nebyla opracovaná, takže jsem ji po první třísce v klientově ruce naložil a obrousil doma ručně.

Kolik copywriterů je potřeba k přestěhování stolu?

Nástěnka? Jsme v Beskydech, takže šindel z Trojanovic. Jen jsme si tak nějak neuvědomili, že nebude opracovaný. Takže další víkendový půlden se švagrem a (budoucí) švagrovou.

Roman je dokonalý řemeslník: je zdatný, a když si uřeže prst, jako záchranář si sám pomůže.

Dál už to jsou maličkosti. Truhlice a botníky navržené přímo pro nás, variabilní knihovna String, návyková chytrá zeď, světla CONO a tapety vyrobené na zakázku v Copy General.

Před a po. Na truhlicích se sedí, poslouchá a pije kafe.

Před a po. Je to dobré: v knihovně je ještě spousta místa!

Před a po. Kávové vybavení se vlezlo, takže všechno dobré.

Elektrifikovaný šindel a offline Instagram.

Vysoká pec - vymýšlení a vedení

Místnost s nejvyšší hustotou post-itů. Odtud se zadává a odesílá práce, tady se na chytré stěně vymýšlí, větví a strukturuje. Narazíte tu na Vojtu při práci vestoje, světla od Velínského nebo na Kubu s Petrou upravující obsahový plán. A hlavně: pramení zde internet.

Před a po. Popisovatelná, polepitelná, magnetická. Řekl bych přímo geniální stěna.

Před a po. Ještě bez obsahového plánu na stěně uprostřed.

Umčo made by Soňa Malinová.

Důl Hlubina - tvorba obsahu

Tady je to nejsnazší. Stoly. Stoly. Stoly. Stoly. Všechny od Master&Master. Skříň a zase stoly. A umělecké dílo na stěně. Mozkové potrubí, kudy tečou nápady, kdybyste to náhodou nepoznali. Tady se jich totiž z celé kanceláře prožene nejvíce.

Stoly. Vždyť jsem to říkal.

Průhled na stoly. Co jiného?!

Finální výsledek

Etapu rekonstrukce jsme uzavřeli focením se skvělou Lenkou Bukačovou. Dva dny, kdy jsme se nepoznávali. Dva dny, díky kterým vznikly nejen fotky na web, ale i set z kanceláře.

Beskydy - foto Lenka Bukačová.

Detail šišky - foto Lenka Bukačová.

Alergen & patina - foto Lenka Bukačová.

Vysoká pec - foto Lenka Bukačová.

Snímky Dolu Hlubina Lenky Bukačové v amatérské koláži Martina Brablece.

Skládáme účty


Tohle je pro mě nejtěžší část vyprávění. Bilance je totiž na první pohled děsivá. Odhadovaný rozpočet jsme přesáhli skoro trojnásobně a Petra na kanceláři nechala půl roku života.

Petřin to-do list. Jeden z několika. Myslela v něm na všechno.

Jen díky jejím nadpřirozeným organizačním schopnostem, dvěma ultra-ochotným a zručným bratrům a neuvěřitelné vůli to celé dotáhnout všechno proběhlo hladce, nepoznamenalo to práci pro klienty a netáhneme si s sebou žádné resty.

Děkuju!

Rozhodl bych se znovu stejně? Nejspíš jo. I když to celé pozdvižení podle mě stálo enormní množství energie, času a peněz, za ten neutuchající každodenní dobrý pocit to stojí. Ještě nikdy jsem se v práci necítil stejně dobře jako doma. Až teď.

Co bychom udělali jinak? Nic. Ale na to je asi ještě trochu brzo. Jasně, že má kancelář pár evidentních much. V kuchyňce je trochu těsno, nemáme sprchu a ještě jedna neprůchozí místnost navíc by se taky hodila.

Jenže to bychom se příště neměli na co těšit. Tuhle větu Petře nesmím ukázat. Na pár let prý máme se stěhováním utrum. Tak uvidíme :-)

Zpět

Sdílet

Kdo neměří, neví. Abychom věděli, co vás zajímá, využíváme na webu cookies. Pokud vám to nevadí, stačí, když tu prostě zůstanete.

V pořádku