Vánoční povídka – PF 2018 od Obsahovky

Hlavou narážím do skříňky provizorní kuchyňské linky. Au. Třu si čelo a v první chvíli nechápu, co se stalo. Vroucí voda v konvici, zima, mikrospánek. Zhluboka se nadechnu. Jasně.

Krušné hory a naše zkřehlá copyfarma.

„Už je kafe?” Nakukuje do místnosti Honza s vidlemi v ruce. Je z nás nejsilnější, takže balíky sena pro nepočetné stádo koz a tažného koně nosí vždycky on. Kroutím hlavou, a tak odchází. Před pár měsíci kafe ještě nepil. Před pár měsíci ale taky seděl ve vyhřáté kanceláři v centru Brna. A my všichni s ním. Ve dvou místnostech.

A právě to byl ten problém.

Lidé přibývali, takže nám designově dotažené prostory přestávaly stačit. Kombinace drahých nemovitostí, romantických představ o venkovském životě a vidiny práce na směny už obstarala zbytek.

Přestěhujeme se tam, kde budeme mít dost místa. Už navždycky.

Nejprve jsme poptali analýzu hledanosti regionů a zdůraznili, že chceme znát ty nejméně hledané. Jednoznačně zvítězilo Mostecko. Tedy jeho západní okraj dotýkající se Krušných hor. Vybrat jej jen kvůli tomu, že se odtud lidé spíš stěhují, by ale bylo krátkozraké a emotivní. My máme rádi data, proto jsme si nejprve vytipovali pár nejopuštěnějších míst a nafotili okolní pole družicemi.

Brzy jsme našli vítěze. Ruina bývalého JZD s přidruženým mlýnem a výbornými podmínkami pro pěstování bezlepkové špaldy a chov koz. Za pár šupů. Kompletní rekonstrukce bude nutná, ale díky simulaci pohybu osob jsme věděli, jak na to, abychom do sebe nevráželi v kuchyňce a měli dost místa na práci.

Chtěli jsme do pustiny, ale taky jsme potřebovali kontakt s civilizací. Analýza rozmístění poboček odhalila, že ideální bude kancelář v Praze. Budeme mít blíž ke klientům a navíc si přivyděláme zásobováním Karlína a Letné kozími sýry s příběhem. Rovnou jsme tedy podepsali smlouvy na farmu v Krušných horách i luxusní prostory s výhledem na Vltavu v Praze.

Je jasné, že tuhle transakci bychom sami neuřídili ani nezaplatili. Naštěstí jsme věděli, na koho se obrátit. A teď tu jsme – unavení, ale šťastní. Čím rychleji to tu dáme do kupy, tím rychleji se sem nastěhují i naše rodiny. Alespoň tak zní plán.

„Prosím tě, můžeš na poradu?” Z ospalého zadumání mě tentokrát vytrhl Vojta. Tváří se ustaraně. To je určitě tím, že ještě neměl čas nalít data o dojivosti a spotřebě dřeva do ERP systému, a tak nemá přehled. Slepice se ale samy nenakrmí.

Sbírám hrníčky, Vojta bere konvice a jdeme ven. Všem jde pára od pusy, ve funkčním oblečení ale vypadají v pohodě. Rozebírají si kafe a čaj, povídají si, vypadá to na další běžný den. Teď si rozdělíme práci – půlka bude makat na rekonstrukci farmy a starat se o zvířata, druhá bude psát.

„Tak já nejdřív shrnu, co se udělalo včera,“ začíná klasicky Petra s odolným tabletem v ruce, „vymalovali jsme ložnice a je to super – druhý nátěr nebude třeba. Web Solidpixels vyhrál ve své kategorii na WebTop100, zprovoznili jsme saunu ve sklepě a zazimovali králíky.” Všichni tleskáme, a to Petra ani nezmínila letošní skvělou výkupní cenu špaldové mouky!

„Dneska přivezou podlahy do kuchyně a koupelen. Složíme je v jídelně a za týden nám je položí.”

„To bychom sami nezvládli?” ozvala se Martina.

„Zvládli, ale je lepší nechat to na profících. Sami můžeme dneska pověsit svítidla do haly, a to má pod palcem Alča. Jinak běžný denní program.”

„A co ten poplach v Praze?” zajímalo Katku.

„A jo, vidíš, nová uklízečka akorát špatně zadala kód. Takže žádné drámo, jen mi vyskočilo upozornění v aplikaci. Nikdo nám kancelář nevykradl,” vysvětlila Petra, „Tak díky, hodně zdaru a ty, Honzo, dobře prodej!”

Honza odpověděl vztyčeným palcem a šel nakládat do auta naše sýry a sirupy. Na Náplavce je o ně neuvěřitelný zájem a tenhle týden je na trhu prodává zrovna on. Copywriteři se Zuzkou mezitím řešili, kdo dnes bude v jaké kanceláři. Máme teď totiž dvě – jednu on-line s vysokorychlostním routerem, druhou off-line plnou papírů a dalších kancelářských potřeb. Zasedačky jsou všude kolem a pro hlubokou práci není lepší místo než původní šachta od studny.

Já se dnes starám o jídlo, takže vyrážím do kuchyně. Přes cestu mi přeběhne Martin hledající svůj na míru šitý kabát – na cesty za klienty si ho bere vždy, teď jsme ale kvůli malování ložnic trochu stěhovali věci. Naštěstí Petra má přehled o všem, takže Martina brzy naviguje do příslušného sektoru.

V kuchyni zatápím v kamnech, dám hřát vodu a chystám si suroviny na dnešní kari. Všechno je domácí, jen jablek mám málo. Strupovitost jabloní jsme ale naštěstí odhalili brzy, takže jsme nepřišli o celou úrodu. Nedostatek jablek nám ale vrásky nepřidělává. Na trhu se dají dobře směnit za řepu, které máme naopak nadbytek. Jo, když to jde, volíme směnný obchod a peníze raději investujeme. Časem bychom totiž naši sýrovou manufakturu rádi trochu automatizovali.

Z okna vidím ještě pár jablek na stromech v sadu. Nebudou to žádní krasavci, ale do kari se hodí. Z tepla kuchyně vycházím zadními dveřmi do mrazivého rána. Pod nohama mi křupe jinovatka, nastavuji tvář slunci a užívám si ticho, jaké centrum Brna nikdy nepozná. Zenový klid najednou protne nelidský výkřik.

Kuře!

Vyběhnu směrem za nadávkami a za stromy vidím stát koně Napoliho a svíjet se Martina K. zvaného Kuře.

„Šlápl mi na nohu,” ukazuje Martin na koně s bolestivou grimasou, když mu pomáhám vstát. Z druhé strany se k nám blíží Vojta.

„Tos neměl pořádný boty?!” Úplně zbytečná otázka, pohled na tenisky vysvětluje vše.

„No nic, jedeme k doktorovi. Ještěže jsi pojištěný.”

„A co Evča? Zná byliny.”

„Já zas poznám zlomeninu.”

„Ale nemáš řidičák. Takže jedu já.”

Vojta podepřel kulhajícího Martina a společně vyrazili k autu. Já odvedla zpátky do stáje Napoliho a pustila se do hřebelcování. O nohu se mi přitom otírala kočka vrnící jako dobře seřízený soustruh.

„Průšvih!” Vrnění kočky přerušila Katka, respektive její hlava, která se objevila ve vratech.

„Ta Martinova noha?”

„Co? Ne. Přivezli dřevo a já nemůžu nikoho najít.”

„Dřevo? Myslíš vinyl na podlahu, ne?”

„Ne, velké bílé auto fakt přivezlo dřevo. Podle mě to je na altán.”

„Ty jo, vždyť měli přijet až za týden. Kde je Petra?”

„Šla s dětmi do lesa na šišky a chrastí.”

Tak to mi teda hlava nebere. Na farmě teď není žádný chlap, organizační mozek všech prací sbírá šišky a kdo ví, kde je zbytek. Katka odběhla shánět ostatní, já vyrazila za řidičem. Ukázalo se, že na vině je pofidérně zapsané datum 18. 12., které se fakt dá přečíst jako 13. 12. No nic, to můžeme vyřešit později, teď musíme složit dřevo. Řidič je naštěstí ochotný, má čas, ale ani při nejlepší vůli sám všechno dřevo do speciálně vytopeného stanu neodtahá.

„Tak co kdybyste si s námi dal oběd a my zatím něco vymyslíme?” navrhuje Margita, kterou přilákal hluk auta ze stájí.

Oběd! Bleskne mi hlavou a s děsem v očích vyrážím tryskem do kuchyně. Houstnoucí dým v chodbě značí, že už je pozdě. U kamen Evča s hasičákem likviduje zbytky hrnce, naštěstí se zdá, že o nic jiného jsme nepřišli.

„Sakra práce,” neodpustím si, když otevírám okna a dveře dokořán. Psaní mi jde opravdu lépe než práce v kuchyni.

„To nevadí,” chlácholí mě Evča, „Koupíme nový hrnec. Beztak potřebujeme přímotop, granule pro kočky a prací prášek, tak to objednáme při jednom.

Vím, že má pravdu, ale stejně se cítím špatně. Posílám ji se vzkazem ostatním, že si za půl hodiny dáme studený oběd. Ještěže Zuzka včera upekla chleba a máme zásoby ze zabíjačky.

O půl hodiny později se i s řidičem setkáváme v jídelně. Zvědavě si prohlíží velkou ilustraci na zdi, kde je našich deset přikázání. Hlavně „Nestresuješ” a „Nepřeplánuješ” jsou dnes obzvláště aktuální. Jakmile jsou ale na stole jitrničky a jelítka, jeho pozornost se rázem přesměruje a oči rozzáří.

„Kde jsou MaMaLu?” Ptám se s pohledem na prázdná místa, kde obvykle sedí obě Martiny a Lucka.

„Zuzka už pro ně šla. Měly poradu.”

„Hele, to ale není blbý nápad,” ozve se Jana, „co kdybychom zavolaly MaMaZu?”

„Ne že bych je chtěla podceňovat, ale akutní nedostatek chlapů na tahání dřeva asi nevyřeší.”

„Akutní! Chlapi! Zavoláme Rubymu!” z oběda se plynule stává brainstorming.

„Myslím, že říkal, že dneska jede do Ostravy.”

„To v jeho případě znamená, že tu bude jen zhruba o 10 minut později, než kdyby jel z Prahy. Tohle je navíc fakt stav nouze a chtěli se nějak odvděčit za tu zásobu domácích ciderů.”

Zdá se, že je rozhodnuto. Marťa jde zavolat naší rychlé rotě a než dojíme, na dveře klepe Ruby s celým týmem. Vážně nechápu, jak to dělají. Jsou rychlejší než akcelerace startupu a na všechny strany rozdávají zářivé úsměvy.

„Čááááu, holky! Vytahat dřevo? No jasně, skvělý, hned se do toho pustíme. Vůbec nám to nevadí! Aspoň se dostaneme na vzduch.” Ruby konverzoval s několika lidmi současně a pak už to šlo ráz na ráz. Společně jsme odnosili dřevo do stanu a než se Petra vrátila z lesa, kluci od doktora, z trhu a schůzek, bylo hotovo.

„Tady ještě faktura, aby vám sedělo účetnictví,” loučil se s námi řidič, když i s výslužkou v podobě jitrnic, sýrů a reklamních předmětů s naším logem nasedal zpátky do auta.

„Bude. A díky!” ještě dlouho jsme mu mávali.

Pomalu se smrákalo a začalo lehce sněžit, stihli jsme to jen tak tak. Přesunuli jsme se do vyhřáté jídelny a zasedli ke společné večeři. V krbu praskal oheň a bylo nám až líto, že jsme ještě neozdobili stromeček. Jestli budou naše první společné Vánoce stejně krásné jako dovolená v Chorvatsku, bude to perfektní zakončení prvního roku naší copy farmy.

Letos jsme pojali PF tak, jak je nám to nejbližší. Psaním, hravostí a humorem.

Všem čtenářům přejeme krásné Vánoce a šťastný nový rok.

Děkujeme, že jste součástí našeho příběhu.

Obsahovka